Odpověď je jednoduchá. S miminkem po boku. Miminko patří k mamince minimálně do tří let věku a to na plný úvazek, tak to vnímám já. Popisuji svůj příběh a svůj pohled na věc, ale je to jen moje. Člověk se může inspirovat, ale pak by si to všechno stejně měl udělat podle sebe. Zcela chápu, že někdo jiný to třeba může mít nastavené úplně jinak a je to s ním v souladu a v absolutní harmonii. A tak to má být.
V roli čerstvé matky jsem pocítila neuvěřitelnou inspiraci a chuť tvořit. Tvořit nápady, které mi chodí bleskovou rychlostí, a chuť se realizovat v absolutní radosti. Je to odemčením druhé čakry. Zde právě sídlí naše tvořivost a kreativita. Je to element vody, s jehož esencí jsem se propojovala prakticky celé těhotenství. Svou vlastní živlovou jógou, kterou jsem si vytvořila, abych probudila pravou ženskost, archetyp ženy-bohyně. Ale i jsem se naučila vědoměji pracovat s vodou na každodenní bázi. Pociťovat vděčnost, učit se od ní a nechat se inspirovat jejími kvalitami, jako je flexibilita, přizpůsobivost, plynutí… A programovat ji svými myšlenkami. A stejně tak programovat sama sebe. Laskavými myšlenkami.
A věřím, že toto vše ovlivnilo, že jsem zvládla s překvapivou lehkostí náročný porod, který vlastně nedopadl vůbec podle mých představ.
Šestinedělí je celé o tom, stoprocentně se propojovat s miminkem. Ale brzy po skončení tohoto posvátného období jsem začala pociťovat neuvěřitelné návaly inspirace a kreativity. Chodil mi jeden nápad za druhým a já je prostě musela začít realizovat. V obrovské radosti, lehkosti a s niternou potřebou své vhledy i sdílet. Pochopila jsem, že když člověk tvoří, je potřeba to i sdílet, a to proto, aby energie kolovala. Aby nestagnovala.
A v tomto momentě, kdy energie koluje a vy sršíte a záříte, se může lehce člověk ztratit. Opět je důležité, uvědomit si priority, že to, na čem nejvíce záleží, jsou vztahy a harmonie. A tak, i když nás úžasné nápady lákají, je ihned uskutečnit, zpomalme, užívejme si proces. Můžeme tvořit v radosti, ale s miminkem po boku. A to je ta nádhera. Je to absolutní rovnováha sil. V mateřství jsem se také naučila, že pokud netvořím, nebo nedělám něco v radosti, hravosti a lehkosti, přesouvám nekompromisně na zítřek.
Učím se také stále s rozvahou zacházet s mobilním telefonem. Děťátko vidí, že ho používáme k práci a celkem často, chci ale také, aby vidělo, že je pořád i dost času, kdy směřuji pozornosti výhradně k němu, hrajeme si a čteme knížky. Rozhodně jsem si zakázala používat telefon při kojení. Vše počká. Kojení je posvátný proces, kde nedochází jen k předání stravy, ale také výměně energie.
A tak děláme s holčičkou všechno spolu. Vidí, jak vařím, uklízím a jak tvořím. Cvičíme spolu, natáčíme a stříháme videa. Učíme se nové věci. Někdy to jde pomaleji a proces se musí často zastavovat. Ale o tom to je. O tom plynutí bez odporu.
Nepotřebuji hlídání, abych si něco dodělala, a ani nechci. Nepotřebuji a ani nechci hlídání, abych si mohla hodinu a půl nerušeně zacvičit, abych měla zase dokonalou postavu.
Ale je to samozřejmě z obrovské části tím, že mám oporu v manželovi, který je tu vždy, když zrovna nepracuje, na stoprocent. A tak často uklidňuje holčičku, se kterou šijí všichni čerti. Je holt po mamince.
Někdy jsme dost unavení, ale šťastní. Jsme tady a teď – právě na místě, kde máme zrovna teď být.
